Minulý týden jsem s přítelkyní Móňou vyrazil navštívit mistra Johnyho da Prince do irského Waterfordu. Po klidném letu jsme přistáli na letišti v Corku, kde nás Johny naložil do auta, které řídil Francouz Axel (posléze dostal nickname Fouley, ale Johny si myslel ze je to ten z Guns´n´roses he) pocházející z Le Mans a vlastnící BMW, čili si dokážete představit jakou jel dýku, vůbec jsme to nestíhali, předjíždění na kruháči normál, navíc to ježdění vlevo nám taky moc nepřidalo, hroznej nezvyk. Nicméně jsme dojeli do Waterfordu, kde JdP studuje ve Waterford institute of technology nebo něco na ten způsob.

Hned po probuzení, to bylo ve čtvrtek, jsme vyrazili do Tramore, na útesy, odkud jsme Vám taky zaslali pohled, kterej vůbec nepochopíte. Počasí přálo, vítr, zíma, déšť, domů jsme přijeli úplně mokrý, já měl i pod třetí vrstvou mokro, Johny, kterej na to byl vybavenej a znal to, byl samozřejmě suchej. Boty nám uschly až doma v Praze, protože v baráčku, kde bydlí se dvěma Irkama, jedním plachým Irem Vinckem a zmíněným Francouzem, se netopí, páč je to drahý. S Móňou jsme spali na Johnyho posteli pro jednoho, teplota 16 °C, on spal v obýváku na nafukovací matraci, která se vyfukovala, ale měli jsme malej kompresor. Večer po výletu nás utahaný Johny vytáh do útulný irský hospůdky, kde hráli jeho známí štamgasti irskou lidovku, fakt se nám to líbilo, příjemná hudba, dali jsme si pivko guinesse za kilo, dobrý to bylo až do doby, kdy jeden z těch hudebníků přišel za náma a řek, že si máme připravit ňákou českou písničku a na vyzvání, že jí před celou hospodou zazpíváme. V tu dobu jsem se já a Móňa dostali do hroznýho klinče, páč oba nesnášíme tyhle situace, naposledy jsme zpívali na základce babičku Mary, Johny byl v klidu a vymejšlel prší prší a skákal pes či pec nám spadla, zatímco sem já začal rychle pít to drahý pivo, abych se co nejdřív zdekoval. Nakonec jsme zpívat nemuseli, ale hroznej stres. Jo a pak k nám přišel zase ten hudebník a přived nám člověka, o kterym řek, že je trochu švihlej blázen a nechal nám ho tam. A tendle frajer, figurka jak Otík, ale menší, se vytasil s fórem: V jedný ruce mám pět pomerančů, ve druhý sedum, co mám? Johny: dvanáct pomerančů. A frajer: Ne, velký ruce, a začal se smát stylem toho liliputa Mirečka co hrál v majorovi Zemanovi v jednom z dílů, my poker face, von si s náma začal plácat a pak Móně podal ruku, když mu jí podávala vona, tak ucuk a ukázal dlouhej nos, to už sem nevydržel a vyprsk jsem smíchy guiness, kterej jsem měl zrovna v puse. Takže asi takhle.
Druhej den nás Johny vyslal na výlet do Dublinu, protože musel jít na celej den do práce (číšník v kavárně Sumatra), protože mu mrdka nadřízenej Polák nedal volno. Dublin byl krásnej, viděli jsme nejstarší irskou univerzitu Trinity, pak katedrálu Sv. Patrika, nějaký parky a taky pivovar Guiness a jeli jsme dom. Stavili jsme se u Johnyho v kávošce pro klíče od baráku páč byl prázdnej páč Irové jeli na víkend domu a frantík šel na párty a šli jsme dom. Johnymu jsme měli někdy po dvanáctý hodině otevřít, aby se dostal domu. Udělali jsme si jídlo, šli si ve 00:05 lehnout a říkali si: „Nebudem si dávat budíka, nás vzbudí zvonek ne.“ Chyba. V půl 4 vtrhnul k nám do pokoje Johny, poděkoval, že jsme mu „otevřeli“ a odešel, my si řekli, kurva to je blbý a šli jsme spát. Johny nám ráno poreferoval k čemu došlo. Prej zvonil asi půl hodiny, bouchal do dveří a házel do oken šutry, dokonce chtěl vlézt na střechu, dělal takovej bordel, že vylejzali i lidi z okolních baráků. Nakonec se vydal do města, kde si stopnul Gardu, což je policie, řek jim, že nemá žádný ID a nic a že nemá kde spát, jestli něco nemaj. Řekli, že může spát v cele, to se mu moc nechtělo, tak ho svezli na koleje. Klepal na byty studentů různých národností s dotazem, jestli u nich může přespat, každej ho vyfakoval, nakonec ale našel Čechy, kde byl i frantík hrající poker, kterej ho nakonec dopravil dom. Slušný.Třetí den jsme strávili prohlídkou Waterfordu po ňákejch obchodech, nakonec jsme vše nakoupili ve dvoueuroshopu. Večer jsme se zbombili u hraní kostek rumem bílým i božkovským.
Poslední den jsme měli na plánu výlet do Dunmore opět na útesy, tentokrát na hezčí a v lepším počasí. Vyšli jsme do města na nádraží, což je asi 2 km, když jsme tam došli, taxme zjistili, že to samozřejmě v neděli nejede, což po 7 měsících Johny dřevák nevěděl. Taxme šli zpátky a frantík nás tam za 15 ojříčko hodil a po výletu pro nás zase přijel, jel opět příšernou dýku až kudlu. Útesy fakt špica, poté jsme zašli do rybářský hospůdky (taky útulný, jako je tam asi každá, a taky se tam v jako každý v Irsku nesmí kouřit), kde jsme si dali točenej Murphy´s opět za kilo a jeli dom. Taky jsme zkoukli univerzitu, docela pěkná, spíš industry styl, menza pěkná, on tam jedl prej jen dvakrát páč jídlo stojí 6-8 ojro. Po jídle jsme šli na párty Čechů na koleji, kde jsme se příliš nebavili, respektive o zábavu se starali typicky Walshovi, ty Češi nás vůbec nestíhali a jenom kroutili hlavou, co jsme za hoveda. Pak dostal Johny nápad jít ještě do hospody, což bylo předem v plánu, jenomže bylo už dvanáct večer a já říkám, hele to už bude zavřený a JdP ne tam maj dýl, tam hraje hudba, tak že dem. Šli jsme tedy opět do centra, opět 2 km, samozřejmě zavřeno, taxme šli zpět a spát.

No a v pondělí jsme se s Móňou sbalili a jeli pryč. Máme vyřídit od Johnyho vřelé pozdravy.

Poznatky:
Řidiči v Irsku dostali řidičák asi v tombole, jinak si nedovedu vysvětlit, proč řadí bez spojky, hrozný zvuky to vydávalo. Top bylo, když jsme na náměstí sledovali jednu bábu co parkovala cca 5 minut přes dva rantly chodníku, to byste museli vidět.Půlka lidí uražený zrcátka, půlka si hraje na tuning tim, že si dá na vejfuk nástavec aby jim to dělalo jakože zvuk. Dále, když si dáte na sklo samolepku L, tak to znamená, že nemáte řidičák. Ano, i to v Irsku lze, řídit bez řidičáku, asi proto je tam velká nehodovost.
Pro pány reference o ženách. Celkem asi tak 2 hezký, ostatní, ikdyž by měly potenciál být hezký, se hrozně líčí a rvou mejkapama, což jim vytvoří zcela černý oči a půlcentimetrovou vrstvu na tváři, je to hnus. Nosej, ikdyž je tam kosa a počasí se střídá každejch dvacet minut, minisukně, bez punčoch, nechápali jsme. Kluci nosej krátký trička či košile, neznají co je to zima asi.
Národním sportem je Hearling, což je hra s pravidly rugby, hraná bez chráničů jen s helmou, v ruce se drží specielní hokejka, kterou se odpaluje tvrdý krikeťák s cílem dostat ho někam… Bohužel jsme neviděli, Johny jo a prej to tam mydlej všichni, a za zápas minimálně dvacetkrát nosítka, hraje se to v deseti a na střídačce je dalších dvacet náhradníků.
Irové jsou milí, dost až příliš hrdí na svůj národ, nesnáší Francii, Anglii, USA a vše co není irský, jedí jenom maso co pochází z Irska atd, používají na každých značkách vždy anglický nápis a ten druhý je asi keltský či co, prostě jazyk, kterej není moc vzdálen od Tolkienova líčení středozemě (Barad dúr, Nazgúl, Lúthien Thinuviel, Lothlórien…) či jestli jste někdo četli Silmarilion. Běda Vám, když na Ira vytasíte What´s up? to se s Váma nebaví. Jejich oblíbená nadávka je fuck sake (čti fók sejk a trochu u toho sejk zvyš hlas jako bys chtěl zpívat sopránem, voni obecne dost u mluvení jakoby zpívaj) (usoudili jsme, že je to něco jako kurva fix), crap a v nejhorším bollocks.
U umyvadel jsou na každé straně kohoutky, v jednom je teplá, ve druhém studená voda, takže jedna ruka umrzá, zatímco druhá se paří.
Jinak Johny chodí všude pěšky, nachodí toho dost, jenom my za čtyři dny jsme dali snad 50 kiláků. Líbí se mu tam, nestěžoval si. Bydlí v malým pokojíku, protože přijel poslední, platí za něj kolem 300 ojro, na což má stipendium, ale k tomu si musí vydělávat jako číšník, jinak by byl v mínusu. Jí čínský polívky za dvanáct centů, jídlo, který je den před expirací a tudíž ve slevě, toastovej chleba, sýr čedár, salám neměl zatím vůbec, zeleninu taky ne, vždy pouze to co je v akci, takže když jsme tam byli měl zrovna jabka, všechno je hrozně drahý. Jo a jeho specialitou je mléko s cibulí. Ke?
Jinak jsme si to tam fakt užili, bylo to supr, nádherná krajina, furt zelená tráva, krávy převážně Aberdeen Angus, je tam hezky a útulno, pěkná země.

Stačí Vám to? Tím končím.